Hurá pěšky do školy aneb jak jsme přežili skoro noční výlet

Kdo by si pomyslel, že jít pěšky do školy může být zážitek, na který se nezapomíná? My s kamarádem jsme se rozhodli to vyzkoušet. Já to mám kousek a do školy chodím pěšky normálně, takže to není nic nového. Ale přišel za mnou Jeňa a povídá: „Mám nápad. Co kdybys u mě přespal a šli bychom pěšky ode mě?“ On totiž bydlí 12 kilometrů daleko od školy. Já samozřejmě souhlasil, protože to zní jako sranda a takovou výzvu neodmítnu.

Vstávali jsme ve 2 hodiny ráno. Za tmy, vyzbrojeni svačinou, reflexními páskami a vestami (aby nás nepřejela auta) jsme se oblékli jako Eskymáci a vyrazili vstříc nočnímu dobrodružství. Po třetí hodině ranní jsme vykročili z vesnice – a hned to bylo jako z hororu. Ze začátku to byla pohoda, dokud jsme nenarazili na první strašidlo…

„ÁÁÁÁÁ!“

„Dane! Jsem se… lekl. Co se děje?“

„Ale nic. Já myslel, že ten keř byl kostlivec.“ On tak taky v té tmě vypadal a ještě k tomu ta paranoia – oči mě prostě zradily.

Když jsi v lese za tmy a slyšíš praskání větví, najednou začneš pochybovat, jestli to byl fakt dobrý nápad. Občas jsme se podívali za sebe, jestli nás náhodou nesleduje nějaký vlkodlak, ale nakonec jsme se shodli, že nás víc vyděsil fakt, že máme před sebou ještě 12 kilometrů.

„Chro, chro, chro.“ (Bylo to spíš takové bručení. Něco mezi mručením a řehtáním koně. No prostě zvuk zvířete.)

„Stůj.“

„Taky jsi to slyšel?“

„Jo.“

„To byl divočák.“

„Cože?!“

„Ale neboj. V noci neútočí.“

„No dobře, ale jestli náš sežere, tak je to tvoje vina.“

Tak jsme dál pokračovali temným lesem plní strachu, cestou, která se zdála nekonečná. Taky jsem se propadl do bahna až nad kotníky a málem spadl do řeky. Naštěstí jsme měli rodiče jako naši tajnou podporu – díky aplikaci -Najít- nás mohli sledovat, takže kdyby nás náhodou unesli mimozemšťani, aspoň by věděli, kde jsme se ztratili.

Jakmile jsme se dostali do první vesnice, což bylo asi ve 4 hodiny ráno, dali jsme si zaslouženou pauzu na autobusové zastávce. Protože co je lepší snídaňové místo než dřevěná lavička pod dřevěným přístřeškem, že? Po pauze jsme se vrhli dál na cestu přes Krásné Pole, kde nás kromě tmy čekaly i první ranní paprsky.

Když jsme konečně došli ke škole – unavení, s krví na nohou (nebo aspoň já, ale nebylo to nic hrozného 😉 ), byli jsme nadšení. Naše výprava trvala zhruba tři a půl hodiny a rozhodně stála za to. Místo běžného příjezdu autobusem jsme měli zážitek, který jen tak někdo nemá. (No to fakt díky, Jeňo! Ale dělám si srandu, bylo to super.)

Jan Grygar, Daniel Ondrášek z 9.A